MAREK ŘEZANKA

Krčská rapsodie

V rákosí stíny k nebi chmurně vzhlíží, labutí šíje se pak zrcadlí v láhvi, jež džina svazuje a tíží, duben z ní pije, zcela přepadlý

Na cestách krůpěj mrazu, který hledá rozcestí k tání, jež však nevidí, dívá se tupě, v hvězdách Andromeda dlaní svou brání lodě bez přídí

Hladinu čeří vzduch, jenž břehům řeže labutí peří z jediné a téže bytosti, co trčí

Uprostřed dění, svět své břímě vleče tam, kde nic není, jenom nahý večer v lesním chrámu, v Krči

Na konečné

Dvě věže z betonu se tyčí s průduchy sopky, která nedoutná. Větve zde trčí, holé, bez jehličí, ve svahu hrají keře na loutnách

Vrásčité čelo dávno zašlé slávy, kde strhli cíl a kde se nehřímá, kde žádný potlesk výhru neoslaví jak v římském cirku – ovšem bez Říma

Tak nějak plynou zimy na konečné, tak třídí čas na pomíjivé, věčné číslem jedna sedm šest

Zas prodlouží se čas a sním i tratě, ulpí sníh s blátem ráno na kabátě jménem Strahov, nech se vést…

Ze dřeva Orwellova

V kousíčcích dřeva osmdesát čtyři, rok, v němž se Orwell smrskl do krabiček, zprava i zleva uvolnění míří tam, kde moc orve všechen cukr z biče

Poradce z hradu čmáral v mládí nápis, uměl se nadchnout s hrozbou skončit v kleci, jenže pak zadul vichr, v němž se zkrápí naděje s kachnou jednou hořkou deci

„Nedáme sekci“ – četli mocní zblízka nesouhlas na zdi, odpor k machinaci zlomený lekcí, dokud neoprýská bezmoc, jež brázdí všechny listy zvací

Trochu se usmál, vždycky bez kladiva, jeden se zhroutil, druhý končil s dechem, režim, co dumá, jak už to tak bývá, jak nohy z proutí pobít silným plechem

Na ramenou stesk

Krčila ramenem s pihou v keřích Tróji Vltava znuděná letním odpolednem, kde slunce zasténá, spočine a sedne, poněkud znavené tím, jak dny se strojí

Zámeček s vinicí s listy v něčím stínu pozornost přivábí v parné rapsodii. Dno hraje vrhcáby, lyskám radost smyjí kamenní biřici skrytí u leknínu

Tam někde za ploty odkvétá a vadne okvětí nahoty – stopy zatím žádné krutý čas nesmazal

Kdo ještě vzpomene (s pamětí pět bitů) na stonky zlomené v černém igelitu? Rumiště, skládka, kal

Každá svatozář má své stigma

Každá svatozář má své stigma Kainovo znamení tisknou s copyrightem jenom už nedrží jako dřív

Jsou jezera tam uvnitř naplněná vyprahlostí sebe sama

Někde na dně žijí tvorové jejichž stín se občas mihne na hladině rozmazané negativy nekorespondují se zcela zřetelným otiskem v neuronech

Trhliny na zdech zpevnily půdu pod nohama jenom „nic“ přečká vše a je věčné

Zrcadlo roztříštěné na miliony střepů má stále stejnou tvář jenom poskládat

Nelze zahodit střep, aniž by zrcadlo nezůstalo celé botanici dosud tápou s lupou v ruce a přitom jablečná jádra říkají jasně ráj s peklem jedno jsou tak jako rub a líc jako život

Hrdinství a zásluhy stejně jako zločiny uvadají v představě, že jediné, na čem záleží, jaká je role?

Může herec odmítnout svůj part? Asi nejdůležitější otázka k volbě a svobodě nikdo však nezná svého Shakespeara, ač jeho jméno vyslovují za nocí padajících amfiteátrů A blikající tmy

Je kdokoli kýmkoli? Je kdokoli každým? Hrdost na vlastní já se chvěje po listí na začátku prosince

 

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *