VLADIMÍR JELÍNEK

Smíchov v 8:30

Jdou pod břitvou mrazu, rozrytá tvář

Načichlí zoufalstvím, zpod mostů snář

Jsou prachem i deštěm i dechem všech měst

Vinou či nevinou sešli ze všech svých cest

 

Bez noh snad slepí, pot zaschlý a krev

V pórech zbyl líh, hlad s ozvěnou střev

Z ryb vzali oči a v cimbuří zub

Svět stvořil se z duší co ztvrdnou jak dub

 

Jsou nevděčným lemem, jsou ničím a vším

Dávno zrozeni k smrti, matkám ukradli klín

Jsou za prahem bídy, chvíli ticho a vzdech

Kde nechali dětství? Na nádražních zdech

 

Inzerát

Jak jiskřivý vzduch a průzračné nebe

Na tomhle moři hledám já tebe

Mraky se vzdouvají, jsou plovoucí město

A já v jeho uličkách zabloudím přesto

 

Věřím, že čistá jsi jak podzimní nebe

Odmítám pohled, co hoří, pak zebe

Dávám si inzerát, kde adresát není

Asi jsem ten, co stěží se mění

 

Milujeme iluze, prý vychází z běd

Jsou cestou, kterou nic nevtáčí zpět

Mám strach se otočit, ta chvíle je vším

Ty stojíš za mnou, jak doufám a sním

 

Země královny Maud

Mráz ohryzal strom a s ním též tvou duši

Je nahá – ten chudák – a máloco tuší

Pak severák sevřel jí v ledových dlaních

A odnesl za obzor ve větrných saních

 

Za moře ledu a za moře slz

Jež jsou v prvním sledu a za nimi strž

Je doba ledu a je doba zla

Teď život se píše na modrá skla

 

Břevnov na úsvitu

Slunce paprsek sklouzl v deštivém městě

Za úsvitu slyšíš hrát tramvají žestě

Na hloučcích vzbuzených do ranních parfémů

Co ulpěly na šíjích z půlnočních saténů

 

Rozseté ostrůvky, atoly samoty

Spojené kolejí do všední roboty

Refýže čekání na lepší příští

Kde naděje sílí, se vzpíná a tříští

 

Schumláni v kabátech v tabáku kouře

Jak lehce čas po prstech tepe a klouže

Koráby rozseté po trasách s čísly

Na pryžových palubách sny na ocet zkysly

 

Robinson

Touha dětská je silnější než otcův zvyk

Přístavních racků chceš slyšet jen křik

Táta prosil tě, zůstaň, proč jiným chceš být

Hlas moří tě volá, ty musíš už jít

 

Ref.

Sníš o tom, že jednou se vrátíš

Oči bolí jak vyhlížíš loď

Svou naděj za obzorem ztrácíš

Léta samoty zvou tě, tak pojď

 

Námořní mapám jsi svěřil svůj cíl

K obzorům modrým jsi vedl svůj kýl

s nadějí bláznů jsi žehnal svým snům

nikdo nečekal, že přijdou vlny vyšší jak dům

 

Sníš…….

Kol z oceli moře, chladných palem je stín

Na dně tvém hoře ostrov vězením tvým

Léta ústa zůstanou němá, je marné teď klít

Sám se svým já tu budeš sám žít

 

Sníš…….

Co zůstalo, řekni, jen vzpomínek pár

Co zbylo v tvém srdci, jen bolest a žal

Dopis posíláš v láhvi, je nadějí tvou

Je na dlouhé cestě tvým světlem i tmou

 

Sníš…….

 

Hrad a stařec

V zelených kopcích sahá do mraků věž

Ještě dnes vítr jí hladí modravou pleš

Před jehlou z kamene sedával děd

Byl příběhem hradu a lidských běd

 

Tvář zbělela časem jak vyschlé koryto řeky

Hrad miloval jej, aby překlenul věky

Každý den z rána chřestil padací most

Stařík byl víc než jen náhodný host

 

Před stoletou prsní, čekal na ty zbloudí

Na ty, co pro sebe věčnost na času loudí

Přes moře lesů možná někdo se dal

Pro něj tu stařec žil, pro něj hrad stál

 

Prodchnuti oba tou společnou vírou

Jsa majákem cest, ač ohnuti kýlou

Roky tu čekali, zvědavou mysl

Kdo projde portál, co dával jim smysl

 

Přec však míjí čas ta vysněná přání

Co bylo pevné, svou hlavu teď sklání

Rmen toulá se s máky v hromadách suti

Kam poděl se erb, co k pýše se vnutí

 

V prasklinách cimbuří bují tu tráva

Z koruny věžní je hlava jen plavá

Na hradbách poslední zkažený zub

A ve spárech sklepů ční kadeře hub

 

Krákorce stíží jen unesou sebe

Ve svorníku kleneb prosvítá nebe

Do vlysů tesaných vkradl se mech

Strom kořeny zapustil na strmých zdech

 

Parkán již ztekl dubový les

Býlí a kopřivy mají tu ples

Co příkré bylo, dávno už není

V příkopy mělké časy hluboké mění

 

Je pustý ten hrad po dlouhý čas

Již týdny v něm nezazněl staříka hlas

Opuštěn, sám, i jemu se stýská

Kam zmizela naděje jemu tak blízká

 

Čeká již měsíce, ty mění se v roky

Doufá, že uslyší hrad starcovy kroky

Čeká, že uslyší klopotný dech

Co sráží se v páru v ledových zdech

 

Čeká, kdo obejme chladné ty stěny

Kdo zatne ruce do maltové pěny

Před patou věže zítra jak dnes

Usedal stařík věrný jak pes

 

Hrad zvonění neslyšel, stařec už spí

Svůj věčný spánek za plentou dní

Věčné oddechu nezná a nepozná strach

Čas z milosti kosti i kameny obrací v prach

 

Hospoda Za Prašandou

Jak dlouho tu pokvete jiřiny květ

Co bylo tu vyřčených zbytečných vět

A mlýnem promletých půlnočních hodin

Z rádoby sevřených pijáckých rodin

 

Trouchní tu kolo, jemuž vytrhly čepy

Ze vzpomínek zbyly z démantů střepy

Na stvolu lampy žlutavý svit

Jak zrádný pro ty, co touží se skrýt

 

Zpod vlysu kaple dvě románská okna

Ze stínu listí černá se lokna

Na mysech omítky, cesty a mapy

To když světlo se převalí přes kamenné slapy

 

Moravské pole

Narovnej Bože má ohnutá záda a zpevni můj krok

To vplížil se strach, že udeřil poslední rok

Stiskni mou ruku a nenech mne lhát

Že stále jsem silný, že dovedu stát

 

Dej mi do ruky meč a modliteb pár

Zpět ztracené království a korouhve cár

Dopřej mi štít a číš abych pil

Z těch mých bitev ztracených jen já tu zbyl

 

A bolest ať počká, na tu nezbývá čas

Však se smrt dočká vlastní stříbrný vlas

Stůj při mne chvíli a drž srdce mé

Abych netrpěl hanbou, už proboha ne

 

Podej mi přilbu, ten temnoty chrám

V ní ztrácí se slunce života pán

Zavolej věrné, pokud nějací jsou

Snad jako dřív zas po boku jdou

 

Na poli válečném zvedá se prach

Mé duše hrdé se zmocňuje strach

Ať pevný jsem v sedle pod údery ran

Ať necítím vleže klování vran

 

Z pod kopyt koní, země hlubiny řvou

Obavy příští mi vnitřnosti rvou

Proč zvědám ruku pro polnice hlas

A vojsko se vlní jak v přívalech hráz

 

Já byl zrozen osudem pro první šik

Vždy za zády slýchal jsem bojový ryk

Ode mne čekali znamení dřevcem

Ač toužil jsem být jen pouhým pěšcem

 

Už ostruhy sdírají slabiny koní

Z cvalu je trysk, pole krví se plní

Držím se ve třmenech, ale chci otočit zpět

Z trnové koruny nechci na hrobu květ

 

V modlitbách šeptaných padám v nejhlubší tůň

Pod ranou ostří klesá můj kůň

Napřim mně Bože, veď vratký můj prám

Vždyť po věky věků král zůstává sám

 

Čaj o páté

Kdybych znal oheń co v duši mé hoří

Kdybych znal sílu co srdce mé zboří

Tak bych tu nesedel hloupě a líně

Hledal bych zas spásu v ženině klíně

 

Do těchto moří, chtěl bych já plout

Toulat se laskou, chudý, já bloud

Ve Skyle, Charybdě ležel bych nehybně

I různé rozkazy plnil bych bezchybně

 

Proč je ta báseň tak hloupá a dětská

Proč satyr za zády upřímně tleská

Nechci už opravit jediný verš

Do rýmu hodí se jen slůvko kerš

 

Kéž by sem přišel jen pramínek rtuti

Do krve implantát co lítat nutí

Pro lidi nebyl bych motýl tak marný

Mít v zádech špendlík to je tak snadný

 

A bude zas zima a bude dlouhá

Z té potvory podzim mi do bytu čouhá

Krátká budou ty rána a dlouhé noci

Jen v závěť v kapse a sbalené věci

 

Útulek samoty a vnitřní hlas

Zažhnuté žárovky sousedův bas

Zrcadlo v okně a každý ten večer

To abych před sebou konečně klečel

Psanec

Hledá mne chlápek z jinýho světa

Je to ten muž, co modlitby breptá

Říká, že v sobě mam sobectví ranec

A já na to, že jsem jen života psanec

 

Radil abych konečně našel si práci

Jsi starej parazit co vděk zlobou vrací

Jdi za každou cenu a prodáš se lehce

A já na to že zkažený rajče nikdo moc nechce

 

Taky mi říkal, že musím být jiný

Proč, když hnětli nás ze stejné hlíny

A on mi vzkazuje, že doba je jiná

A prý moje plastika ve vodě vzlíná

 

Tak už teď mimikry pečlivě barvím

Abych byl občanem na chvíli platným

Nehledej šerife, šetři svůj krok

Brousím zuby i drápy na přístí rok

 

Doporučeně

Slyšíš jak podzimní větve nám šustí

Strom ochotně lístek po větru pustí

Žlutý jak špičky kuřáckých prstů

Je smáčený pivem všech náhodných hostů

 

Od jara do léta napiš svůj vzkaz

Vánek poslem je rychlým než kdokoli z nás

Chceš expres vem vítr, všech světových stran

On se protáhne škvírou těch nejmenších bran

 

Milion lístků, pozdravů přání

Pak poryv větru je do víru vhání

K zemi se sypou a točí se dál

To včerejší přání oheň jarní si vzal

 

Vina

Prý cítíš vinu, však žádný strach

Jen tlukot srdce ji rozbije v prach

 

Bouře

Mraky se v podvečer v chuchvalce chmuří

Co zkalilo nebe snad Helios zuří

Tělem svým rozbíjím deštivý příliv

Roztrhán po sté, žalostný, kvíliv

 

Cítím jak trpí pro ztrátu syna

Jak to že Bůh ruce k nebesům vzpíná

Bezmoc a zloba, úzkost a vzpomínky bolí

Teď zoral do mračen brázdy svých koní

 

Já ucítil vlhkost a příval deště

To koně jak šílený volali ještě

Pak rána a ticho a zoufalí pláč

Tlukot srdce, kapek a čas hojivý fáč

 

Apokryf

Má něco smysl?

Snad jedině láska?

Někdy však lepší je přes oči páska

Nebe

Tisíce hvězd a tisíce prachu

Co velké je malé a topí se v strachu

Zničeno, zbořeno, oddanou bídou

Srovnáno na stejné průměrnou silou

 

Hluboký oceán zimního nebe

Svět héroů statečných co věřili v sebe

Nejhlubší moře všech hrdinských bájí

Pod ním vše lidské marný boj svádí

 

Svatební

Kráčíme dál a pod nohou kamení

Jak se dá jít, když oba jsou znavení

To do prachu cest zas propil se déšť

A v písku pouště strom živý chce kvést

 

To z dotyků křídel a motýlích chvil

Člověk znovu se shýbnul aby život dál žil

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *